PhDr. Eliška Kodyšová, Ph.D. je hlavní autorkou Plánu rozvoje rodinné politiky města, schváleného v prosinci zastupitelstvem města, viz také v jiném článku. Položili jsme jí několik otázek.
Eliška
1. Jak Plán rozvoje rodinné politiky vznikal?
V rámci své práce v APERIU se setkávám s firmami i s městy, které podporují rodiny a rodiče nejrůznějšími způsoby: Brno například zavedlo FAMILY POINT, což je informační centrum pro rodiny, kde mohou rodiče třeba i přebalit malé dítě nebo jen tak posedět a popovídat si s ostatními. Nové Strašecí je mnohem menší, ale i tak je tu potenciál vymyslet dostupná opatření, která by rodinám usnadnila a zpříjemnila život ve městě. Soutěž “Obec přátelská rodině”, v jejímž rámci Plán vznikl, tak posloužila jako dobrý startovací bod.
Při jeho přípravě šlo hlavně o to, zjistit, co rodiny ve městě potřebují a jaká opatření jsou dostupná. Proto jsem vycházela nejen z toho, co se osvědčilo v jiných městech a zemích, ale oslovila jsem i lidi ze Strašecí, kteří už teď pro rodiny různého typu hodně dělají: výchovnou poradkyni ZŠ paní Thumovou, ředitelku Domova seniorů paní Jůnovou, ředitelku Domu s pečovatelskou službou paní Drakslovou. Uskutečnila se schůzka i se zástupci a zástupkyněmi spolků působících ve městě. Ti všichni přispěli spoustou zajímavých podnětů.
V neposlední řadě jsem čerpala i z výsledků dvou předchozích anket pořádaných ve městě, které ukázaly, že možnosti vyžití pro rodiče na rodičovské dovolené a pracovní příležitosti ve městě patří k bolavým bodům. A samozřejmě jsem se opírala i o práci, kterou za poslední tři roky udělala komise pro školství. Řada dobrých nápadů vychází právě od ostatních členů komise. Jiné body zase zpracovaly komise pro informovanost nebo komise pro dopravní bezpečnost.
2. Zmínila jsi komisi rady města pro školství, jíž předsedáš. Pověz nám trochu více o další činnosti této komise.
Komise se sice jmenuje „pro školství“, ale v podstatě se zabývá vším, co souvisí s životem rodin ve městě. Za uplynulé tři roky se proto zabývala celou řadou témat. Ve spolupráci s Ing. Alenou Burešovou z Pecínova jsme navrhli vybudování hřiště pro děti školního věku v zahradě pod farou. I když tenhle projekt zatím stále čeká na vhodnou grantovou příležitost, doufám, že se ho podaří zrealizovat v příštím volebním období. Hřiště s prvky pro větší děti totiž ve městě citelně chybí. Vzhledem k blízkosti školy by ho mohly využívat i děti při polední přestávce. Také jsme iniciovali diskusi o kvalitě stravování ve školní jídelně, díky níž byl v jídelně instalován oblíbený salátový bar na čerstvou zeleninu a došlo i k dalším dílčím zlepšením.
Řada témat zůstává ale stále otevřená. Například užívání drog a alkoholu mládeží ve městě je stále palčivou a podceňovanou otázkou. K jejímu vyřešení je třeba nejen důsledné potírání tohoto jevu městskou policií a dostupná podpora pro závislé a jejich rodiny, ale i systematická preventivní práce s mládeží. To znamená nejen osvěta a prevence na školách, ale i dostatečná nabídka zajímavých aktivit pro mladé lidi: hřiště či klub, kde se mohou scházet a trávit čas neorganizovaně, a přitom bezpečně.
3. V komunálních volbách v roce 2010 jsi kandidovala za sdružení Město pro rodinu – rodina pro město. Hodláš kandidovat i letos?
Určitě! V dalším volebním období se chci zaměřit právě na oblasti, které souvisí s životem rodin ve městě. Výzvou jsou hlavně pracovní příležitosti ve Strašecí a už zmíněná podpora aktivit pro mládež: Před několika lety se město potýkalo s velkou poptávkou po místech v mateřských školkách. Vrchol populační vlny se postupně přelévá na základní školu. Za několik let tu bude znovu hodně dospívajících, a bylo by škoda, kdyby jim město nemohlo nabídnout nic lepšího, než zastrčené lavičky, na kterých mohou tajně kouřit a usrkávat víno a pivo z PET lahví.
Inspirovat se přitom můžeme třeba u našeho partnerského města Weldenu, kde práci s mládeží bravurně zvládli. Třeba tamní pověstné skaterské hřiště si mladí nejen projektovali, ale také pomohli zaplatit.
4. Eliško, Ty nejsi zdejší rodačka. Jak ses ve Strašecí ocitla a jak se Ti tu žije?
Nastěhovala jsem se sem se svým mužem Petrem krátce po svatbě v roce 2001 ještě jako bezdětná. Bydliště ve Strašecí nabízelo dobré podmínky pro dojíždění do Prahy, a přitom ještě dostupné ceny bydlení. K tomu blízkost Křivoklátských lesů – přímo ideální kombinace.
Za ta léta jsme si kvůli Petrově práci občas odskakovali do zahraničí – před odjezdem ze Španělska v roce 2004, odkud jsme si přivezli druhou dceru Karolínu, se mi zdálo, že mezi vřelými Španěly máme po roce víc známých než za dva roky ve Strašecí. Nejsem extrovert, a získávání nových známých mi přece jen trvá: až když začala naše nejstarší, Emma, chodit do školky, začaly se ledy lámat. Do té doby mi jako společenská událost připadala i návštěva u dr. Neustupové ;). Je fajn, že tu mezitím díky o.s. FiTrodina vznikl prostor, kde se mohou rodiče malých dětí pravidelně scházet.
Po téměř 13 letech se tu už ale cítím doma víc, než kde jinde předtím. Vyrůstají tu moje děti, náš nejmladší má dokonce Nové Strašecí jako rodiště v rodném listě, jako první dítě po 30 letech. Je tu hodně lidí, kterým na jejich městě záleží, a to je fajn.
5. Vystudovala jsi psychologii, ve stejném oboru jsi nedávno získala doktorát na Univerzitě Karlově. Můžeš nám na závěr prozradit něco o své práci?
Rodiči se zabývám v zaměstnání v občanském sdružení APERIO i ve svém výzkumu. Vypadá to jako triviální téma – být rodičem přece nevyžaduje žádnou zvláštní průpravu a dělá to vlastně skoro každý. Jenže být rodičem je vlastně docela fuška, pokud to chcete dělat dobře. Už jen najít svůj způsob, jak to dělat dobře (anebo aspoň aby děti i rodiče přežili bez větší újmy na těle i na duchu), zabere dost času a energie. Na rozdíl od minulosti toho teď víme víc o tom, co všechno děti potřebují, aby se dobře vyvíjely a obstály v tomhle měnícím se světě. To s sebou nese ale řadu někdy protichůdných doporučení a názorů – netrestejte, dejte dětem samostatnost, buďte pevní ve svých nárocích, používejte pevné objetí, nepoužívejte pevné objetí, buďte dost dobří rodiče. Náš život se navíc zrychluje a je těžké přitom udržet kontakt se skutečnými potřebami našich dětí i nás samých. Vzory, které si neseme od našich rodičů, tak nemusí vždy stačit.
Zajímá mě proto, co všechno může pomoci rodičům v tom, být rodiči a přitom fungovat i v jiných rolích – partnerské, profesní, a dalších. Jak jim může pomoci zaměstnavatel, komunita kolem nich, nebo na začátku třeba i zdravotníci, kteří provázejí prvorodičku při porodu, a co pro to můžou udělat sami. Jsou to drobnosti, ale mají velkou váhu pro jednotlivé životy.
Rozhovor vedl Zdeněk Doležal